Seneca, asi 49
O krátkosti života
Seneca napsal tuto úvahu svému příteli Paulinovi. Jeho argument nikdo dosud nepřekonal:
Není to tak, že máme málo času k žití, ale že mnoho z něj promarníme. Život je dost dlouhý a je dán štědrou měrou k vykonání největších věcí — je-li celý dobře vložen.
Když je však Život promrhán v přepychu a nedbalosti, když není věnován žádnému hodnotnému úsilí, pak si v poslední hodině uvědomíme, že Život, jehož plynutí jsme si nevšimli, uplynul.
Tak to je: nedostáváme krátký Život, ale sami ho děláme krátkým. Nejsme chudě vybaveni, ale marnotratní s tím, co máme.
Lidé jsou šetrní při hlídání svého majetku; ale jakmile dojde na utrácení času, jsou nejmarnotratnější s tou jedinou věcí, u níž je správné být lakomý.
Každý svůj Život popohání, trpě touhou po budoucnosti a omrzelostí z přítomnosti. Kdo však veškerý svůj čas věnuje vlastním potřebám, kdo každý den plánuje, jako by byl poslední, ten po zítřku netouží ani se ho nebojí.